ČLÁNKY


Rozhovor s igumenem Jáchymem,
představeným Monastýru sv. Gorazda

Monastýr svatého mučedníka Gorazda
Hrubá Vrbka, 1./14. února 2004 LP

Před několika dny se naše farnost vrátila z pouti po Svaté Zemi. Naplněním naší poutní cesty byl Jeruzalém a jeho pravoslavné svatyně. S Boží pomocí jsme navštívili také mnohá další místa spojená s životem a posledními dny pozemského působení našeho Pána Ježíše Krista. Právě při těchto cestách jsme mohli navštívit přední pravoslavné monastýry v Palestině, které do dnešních dní uchovávají posvátné tradice naší Církve. Viděli jsme však také, že počet monachů na těchto místech už není tak velký, jako kdysi. Je to jistě i z politických důvodů. Rádi bychom se Vás proto nyní otče Jáchyme zeptali:

Může ještě v našich dnech dojít ke hromadnému odchodu lidí ze světa do mnišských komunit? Mohou se ještě v našich dnech zaplnit monastýry i u nás mladými následovateli Krista tak, jako to bylo kdysi, anebo tak, jak k tomu dochází nyní například v Rusku?

Nemyslím si, že někdy v historii docházelo přímo k houfnému odchodu lidí do monastýrů…nevím. Monašství vyžaduje Boží povolání, každý touto cestou jít nemůže, je to jen jedna z cest ke spáse...i když, zdá se, nejpřímější. Znám však mnoho lidí, kteří mají rodiny, řekli bychom světské starosti, a přitom žijí duchovněji, než mnozí monaši. Žijí v každodenním sebezapření, slouží bližním, modlí se a postí, čtou svaté Otce, bojují o spásu duše. Svatá tajina manželství je vysoká duchovní cesta, Bůh manželům nabízí každý den nespočetné množství možností sebezapření, obětování se pro druhého, tedy kdy člověk nežije podle své hříšné vůle, podle svých tužeb, ale obětuje se pro toho druhého. I ve světě je možné nalézt spásu a i v monastýru je možné zahynout. V Rusku je jiná situace, tisíciletá tradice mnišství, zástupy svatých monachů a monachyň, kteří se dnes modlí za ruskou zemi na nebesích a o kterých ruští věřící mohou číst v knihách jako o svých předcích. Monašství tam zapustilo hluboké kořeny, vidíme, že ani bolševici s tím nic nemohli udělat, přestože se sedmdesát let urputně snažili. Velké, kvalitní a tradiční monastýry nevznikaly deset či dvacet let, budovaly se staletí. Myslím si, že monastýry jsou svým způsobem jakýmsi zrcadlem toho, jak žijí lidé ve světě. Vždyť monaši přišli ze světa, nenarodili se v monastýrech, byli vychováváni svými rodiči, učiteli, vyrůstali ve světském prostředí, a to všechno si s sebou nesou do svých monastýrů. Ti, kteří byli od dětství vychováváni ve zbožnosti, jako třeba ctihodný Sergej Radoněžský, se velmi lehce přizpůsobili strohému a skromnému mnišskému způsobu života, byli od dětství zvyklí žít duchovně. Jestliže však někdo uvěřil později a byl o duchovní vedení v dětství ochuzen, nese si přirozeně své světské návyky i do monastýru, musí se do mnoha věcí nutit, musí bojovat s tím starým v sobě. U nás na Moravě bude takový monastýr, jaký si zasloužíme, k jakému dorosteme.

Víme, že jste prošel ruskou monastýrskou školou, kterou známe pouze zprostředkovaně a víme o ní jen velmi málo. Je nám ale známo, že duchovní tradice nebyla v oblasti ruského monastýrského života přerušena tak jako u nás. Co považujete za nejdůležitější pro naše místní prostředí? Může dojít k obnově a růstu pravoslavného vyznání v naší zemi? A pokud ano, za jakých podmínek?

My všichni v to jistě doufáme a modlíme se za to. Jsem přesvědčen o tom, že pravoslaví je našemu národu vlastní a rodné. Setkáváme se však s falešnými předsudky a s dezinformací, komunismus, ale i jinoslavné vlivy v naší zemi pokřivily pohled na čistou křesťanskou víru. Je zde ještě moc práce, ale na druhou stranu znám mnoho lidí, kteří Bohu horlivě slouží a chtějí pro pravoslavnou misii udělat vše, co bude v jejich silách. Když si vzpomenu, kolik věřících navštěvovalo naše chrámy před deseti lety, naplňuje mě to nadějí. V Olomouci dnes chodí do chrámu podstatně více lidí, navíc mnoho mladých, o Brnu nehovoře. Otec Augustýn mně poslal fotky z loňské Pachy v Hradci Králové, bylo tam téměř dvě stě věřících, když jsem v Hradci sloužil před několika lety, na archijerejskou bohoslužbu nepřišlo víc než deset lidí. V Praze budou stavět nový chrám, jelikož ostatní jsou už přeplněné. Rozhodně musíme být v těchto věcech střízliví, ale určité skutečnosti dávají naději do budoucna.

Zůstaňme, prosím, ještě na chvíli ve skromnějším prostředí Hrubé Vrbky. Je podle Vás dobře, že je tento monastýr vlastně na samotě, vzdálen od městských center? Nebo spíše naopak? Není škoda, že je tak vzdálen od míst, kde soustavně žijí pravoslavní Češi?

Zdá se mně, že nás tak trochu pohlcuje spotřebitelský duch, tedy chci mít plný servis, vše nejlépe až do domu, bez námahy. Rusové jezdí do monastýrů stovky, někteří až tisíce kilometrů, a jezdí pravidelně, berou si na to třeba dva týdny dovolené. Nemyslím si, že naše eparchie je až tak velká, že by jakékoliv místo v ní mohlo být pro někoho výslovně daleko. A lidé budou jistě jen rádi, že z toho svého každodenního městského shonu alespoň na chvíli utečou, projdou se tady po lese, zklidní se, duševně i duchovně si odpočinou. Navíc k nám začínají jezdit i lidé ze Slovenska, pomalu i z Vídně, pro které jsme vlastně nejbližším monastýrem v okolí.

S jakými pocity jste přijímal igumenské žezlo a hodnost igumena po prvním představeném zesnulém archimandritovi Kyrillovi (Pospíšilovi). Znal jste jej? Vždyť i on byl postřižen v Trojicko-Sergievské lávře.

S pocity mladého člověka, který by měl být správně ještě alespoň dvacet let poslušníkem a dalších dvacet let prostým monachem, a teď ho najednou ustanovují jako představeného monastýru. Co k tomu dodat. Ale taková je asi situace, Bůh je všemocný, jen s Jeho pomocí. Otce Kyrilla jsem samozřejmě dobře znal, několik let jsem byl v Olomouci žalmistou, tehdy tam otec Kyrill ještě působil. V Monastýru svatého Gorazda jsem s ním prožil celý rok, potom jsme společně odjeli do lávry. On v lávře přijímal Velkou schimu a já malou schimu, bylo to na jaře roku 1997. Malou schimu však otec Kyrill v mládí v lávře nepřijímal, byl tehdy postřižen ještě na Moravě, do Moskevské duchovní akademie jel už jako jeromonach. V roce 1997 byl otec Kyrill v lávře jen tři měsíce, ale dodnes na něj monaši i věřící vzpomínají, až do konce jeho života mu z Ruska posílali dopisy a stále se mě na něj vyptávali. Chodíval v lávře pravidelně na zpověď věřících a za chvíli se kolem něj vytvořila skupina stálých kajícníků. Byl velmi trpělivý. Když už ostatní monaši nemohli a odcházeli ze zpovědi do kelií, jediný otec Kyrill pokorně seděl a trpělivě všem naslouchal, až se před ním vytvářela dlouhá fronta. Potom ho monaši museli až téměř násilně odvádět na oběd. Dvě zbožné paní z Moskvy chtějí v Rusku o otci Kyrillovi dokonce napsat malou brožuru, stále mně píší, abych jim poslal nějaké materiály. Věčná památka otci Kyrillovi, s nadějí prosíme o jeho spásu.

Toto číslo Dobrého pastýře vyjde ke svátku Svaté Paschy. Mohl byste čtenářům přiblížit tradici slavení Pachy ve Vašem "domovském" monastýru, v Trojicko-Sergijevské lávře? Jaký je Váš názor na problém východní a západní Paschálie?

Pascha v Rusku a obzvláště v lávře je silným duchovním zážitkem. Chrámy přeplněné k prasknutí, dunění mohutných zvonů, radostné dynamické nápěvy, spontánní volání "Christos voskrese!" Vždyť na uctění tohoto svatého dne se lidé dlouhými bohoslužbami, půstem, zdrženlivostí a pokáním připravovali dlouhých 48 dní, jestliže počítáme i Strastný týden. Monaši v lávře vymysleli lákadlo pro děti. Ty děti, které během paschální jitřní hlasitě odpovídají knězi na pozdrav zvoláním "voistino voskrese!" okamžitě dostávají sladkou odměnu. Tak si jistě dovedete představit ten silný dětský řev. Můj názor na slavení paschálie? Všechny samostatné pravoslavné Církve oslavují Pachu společně, jednotně. Jen Finská Církev oslavuje oficiálně Paschu západní, ale jak známo, Finská Církev není samostatná, je jen autonomní, jsou jí tudíž dovoleny jisté ústupky. Myslím si, že pro člověka, který žije v jinoslavném prostředí, je velmi důležité uvědomění si jednoty všech pravoslavných křesťanů na celém světě. Jsme jako jedno tělo a všichni společně, jak to ustanovili i svatí Otcové na Všeobecných sněmech, oslavujeme nejvýznamnější svátek naší Církve, Světlé Kristovo Vzkříšení. Já vím, že dnes se mnou oslavují Paschu pravoslavní věřící v Jeruzalémě, kde na Velkou sobotu, výhradně v době slavení východní Paschálie, na svíce věřících zázračně sestupuje Blahodatný Oheň. A také v Řecku, Rumunsku, Rusku, Gruzii, Anglii, USA, Japonsku, Francii či Německu, v Africe, v arabských zemích a vůbec všude, kde lidé pravoslavně oslavují Krista. Roku 1948 se konal v Moskvě sněm, kterého se účastnili zástupci prakticky všech místních Církví, byli tam i zástupci naší autonomie, a všichni se dohodli na společném slavení výhradně východní paschálie. I usnesení našeho Posvátného Synodu z roku 1956 nařizuje, aby se ve všech našich eparchiích slavila společně s ostatními Pravoslavnými Církvemi pouze východní paschálie. A Místní sněm z roku 1999 opět vybízí všechny obce, aby přešly na slavení Paschy podle kánonů Pravoslavné Církve, tedy východní. Já nemohu než se tomuto požehnání s radostí podřídit, vidím v tomto Boží řízení našeho církevního života. Navíc jsem ani na Rusi ani na Svaté Hoře nenalezl jediného starce či teologa, který by slavení západní paschálie akceptoval, i tolerantní a láskyplný starec Kyrill z lávry byl v tomto naprosto nekompromisní. Když jsme před asi deseti lety v Olomouci přešli na slavení východní paschálie, počet věřících, kteří přicházeli na Paschu, se začal rapidně zvyšovat. Podobné zkušenosti má i zmiňovaný otec Augustýn v Hradci Králové, otec Jan v Jihlavě, o brněnské farnosti nehovoře. I otec Cristian ve své době v Kroměříži zavedl východní paschálii a během krátké doby se tam vytvořila z prakticky vymírající obce silná farnost, z níž dnes máme dva duchovní, otce Libora Raclavského a otce Petra Klokočku. Netvrdím, že se to podařilo jen díky východní paschálii, to rozhodně ne, ale minimálně nebyla pro lidi překážkou k přijetí pravoslaví, právě naopak. Nevím, jak bychom mohli někoho misijně oslovit západní paschálií. Naše Pascha je vždy v neděli, nikdo tedy nemůže říci, že na východní paschálii nemůže do chrámu přijít, protože není státní volný den. A navíc se v poslední době státem uznávaný svátek velikonoční proměnil spíše na jakousi pohanskou veselici. Pomlázka, vybírání peněz a alkohol, to je ústřední zájem, zvěst o Kristově Vzkříšení v tom poněkud zaniká. Věřím, že i naše eparchie se postupně ve slavení Paschy sjednotí a všichni budeme oslavovat Vzkříšení našeho pána a Spasitele společně, jak o to usilovali i svatí Otcové na sněmech.

Co Vás osobně nejvíce zaujalo na mnišství? Jaké bylo Vaše rozhodování v době před odchodem do dalekého Ruska, před vstupem do věhlasné Svaté Trojicko-Sergijevské lávry?

Za mou první zkušenost s pravoslavným mnišstvím vděčím vladykovi Kryštofovi, který mě před deseti lety vzal s sebou na Svatou Horu Athos, tam jsem se poté vypravil ještě jednou sám. Také jsem navštívil monastýr v anglickém Essexu, založený věhlasným otcem Sofronijem, učedníkem starce Siluána Atosského. Cestoval jsem po ruských monastýrech, navštívil srbský Kovil, otec Cristian mě ukázal několik rumunských monastýrů, o mnišství mně mnoho vyprávěl i otec Jan z Jihlavy. Velmi mě ovlivnily i monašky z Vilémova, určitou dobu jsem totiž v jejich monastýru pracoval, dá se říci, že právě ve Vilémově ve mně rozhodnutí přijmou mnišství dozrálo. Prosil jsem tehdy vladyku Kryštofa, aby mně požehnal vstoupit do bratrstva ruského monastýru Optina pustyň, on však trval na Trojicko-Sergejově lávře. Dnes jsem již pochopil, že jeho rozhodnutí tehdy bylo moudré. V lávře jsou staří, zkušení a vyzrálí monaši, starci, a také kvalitní škola, Moskevská duchovní akademie, je tam možné navštěvovat přednášky. Ostatní ruské monastýry jsou o toto ochuzeny, jsou v nich vesměs mladí a málo zkušení monaši, vždyť většina monastýrů byla celých těch sedmdesát let zavřena, ne-li zcela zničena. Co mě nejvíce zaujalo na mnišství? Asi setkání se starci. S lidmi vysokého duchovního života, kteří mají velké duchovní dary, zkušenost, moudrost, přitom jsou však neobyčejně prostí, pokorní, krotcí a radostní. Otec Kyrill Pavlov, duchovník lávry, když jsem ho pozoroval, zdálo se mi, že vidím dokonalého člověka. Jeho chování, reakce, odpovědi, pohyby, všechno, jako chodící Evangelium. Když je člověku těžko, jde k němu, a za chvíli od něj odchází jako znovuzrozený, s touhou horlivě následovat Krista. Otec Kyrill nikdy člověka do ničeho nenutil, když viděl, že kajícník není připraven přijmout jeho radu, říkal měkce "já nevím" nebo "a co myslíš ty", nikdy na sebe lidi nevázal, všechny vedl jen a jen ke Kristu. To je asi náš největší problém, že máme nedostatek takových lidí, na které lidé hledí jako na ikonu, kteří jsou lidem živým vzorem správného života, a kteří jsou schopni lidi sjednotit, vnést do církevního života lásku, pokoru, sebezapření. To je v duchovním životě jistě velmi důležité.

Můžete v několika větách shrnout své působení v Sergijev Posadu? Jak se ruský monastýrský život liší například od toho řeckého?

Obrazně řečeno, ruský monastýrský život se liší od toho řeckého tak, jak se od sebe lišily situace v těchto dvou zemích v minulém století. V Rusku bylo ve 20.století zabito 80 miliónů lidí, tedy jak komunisty tak i fašisty, včetně církevní elity, zničeno 500 monastýrů, 30 000 chrámů. To nemá obdobu v celé historii lidstva. Monašství bylo v Rusku spíše mučednictvím. I Trojice-Sergijevská lávra musela vyjít vstříc prostým věřícím, odstoupit ze svého tradičního strohého monastýrského života a stala se spíše takovou velkou farností, na kterou jezdili věřící z celého Ruska, aby se vyzpovídali, aby přijali Svaté Dary, tajinu mazání olejem, nebo pro duchovní radu a útěchu. Když jsem byl roku 1999 vysvěcen na kněze, dělal jsem to, co dělalo i ostatních 100 monastýrských duchovních, tedy periodicky sloužil buď každodenní bohoslužby s Liturgií, nebo akathisty u ostatků ctihodného Sergeje, jindy jsem zpovídal, případně jezdil na služební cesty na farnosti nebo do malých ženských monastýrů, které měly nedostatek kněží. Také jsem jezdíval sloužit do věznice pro mladistvé, ještě jako diakon. A mimo to má ještě každý monach určitou práci, poslušnictví. Já jsem byl zpočátku na příjmu hostí, v takzvané archijerejské ubytovně. Potom jsem dostal na starost monastýrskou říznici, tedy vlastně vše, co se týká bohoslužeb. Bohoslužebné oblečení, nádoby, pokrovce, svíce, ikony, svaté ostatky, oltářní prostory všech chrámů. Byli jsme na to dva, později tři, ale někdy jsme se skutečně zpotili. Nejtěžší pro říznici byly svátky ctihodného Sergeje, kdy do lávry přijíždí přes 50 biskupů, velké množství kněží, diakonů a hypodiakonů. A také konec Velkého půstu a Pascha. Každý den ve všech chrámech měnit oblečení jak prestolů, tak i všem kněžím a diakonům. Velká středa v černém, čtvrtek v bílém, pátek opět v černém, sobota v bílém a Pascha v červeném. Přiznám se, že jsem to někdy skutečně nestíhal, to jsem pak mohl i na nějakého ubohého opozdilého monacha modlitebníka vyjet, řekněme ne přímo po monastýrsky. Ale měli se mnou trpělivost, žertovali, že jsem "dovozní řízniční", nebo že jsem "autokefální", tak na mě nikdo nemůže. Práce to však byla krásná, stále na říznici vzpomínám. A vůbec na celou lávru, je v ní silné a vyzrálé bratrstvo, člověk je tam jakoby pod ochranným příkrovem, cítí se v bezpečí. A srovnat mnišství v Rusku a v Řecku? V Řecku je mnoho velmi kvalitních monastýrů, jak mužských, hlavně na Svaté Hoře Atos, tak i ženských, například monastýr založený starcem Paisijem v Suroti u Soluně. Stará tradice monastýrského života v Řecku nebyla v minulém století přerušena. Řekové nám skutečně mohou být vzorem, v duchovním vedení monastýru, v bohoslužebné kultuře, v moudrosti a zkušenosti. V monastýrech mají byzantský modlitební zpěv, žádné dramatické koncertování. Místo žárovek jen svíce a lampády, člověk se tak lépe soustředí na bohoslužbu, není rozptylován, odpočívá. Monaši se modlí v noci, kdy nejsou nikým rušeni a celý denní režim podřizují učení se neustálé modlitbě. Během práce jeden monach stojí a čte nahlas Ježíšovu modlitbu a ostatní pracují a poslouchají. Mají přesně rozvrženo, kdy pracují, kdy jedí, kdy odpočívají a kdy se modlí. Člověk si takto zvykne na jakýsi rytmus a zklidní se, lépe se soustředí na modlitbu a vůbec na všechno. Zaujalo mě, jak igumen monastýru Kutlumuš během oběda neustále monachům opakoval, že musí být jako jedna rodina. To určitě platí i pro farnosti, pro lidi celé eparchie.

Jaké úkoly Vás očekávají pro výhledové období? Jaké osobní cíle hodláte naplnit? Co je nejpotřebnější pro zbudování komunity pravoslavného monašství v Hrubé Vrbce?

Osobní cíle? Svatí Otcové nás učí, že hlavním osobním cílem každého křesťana by měla být v první řadě spása duše pro věčný život, všechny ostatní cíle jsou ve srovnání s tím druhořadé, snad někdy až malicherné. Každý kněz však musí mít za cíl i vedení ke spáse těch, které mu Bůh posílá, kteří se k němu jako ke knězi obracejí. Nedávno jsem četl poučení svatého Jana Zlatoústého pro kněze, mimo jiné píše, že i kdyby byl kněz sám dobrým křesťanem a vedl ctnostný život, přitom by však kvůli němu zahynula nějaká ovečka, nebude mu na strašném soudu odpuštěno. Strašná slova. Jedna věc je budování vnitřního života našeho monastýru, našeho bratrstva. Sláva Bohu, je zde s námi otec Alexej, zkušený jerej a teolog, který nedávno přijal mnišství. A také otec Chrystofor, zbožný mladý rumunský jeromonach s teologickým vzděláním a hlavně se zkušenostmi z rumunských monastýrů. Hlásí se další dva zájemci, uvidíme, s Boží pomocí. Druhá věc je budování našeho monastýru jakožto místa, kam budou moci přijíždět věřící naší eparchie, i celé rodiny, s tím, že zde i několik dní zůstanou, budou se účastnit pravidelných bohoslužeb, pohovoří o svých problémech, přijmou Svaté Dary, tedy jak to je zavedené i u monašek ve Vilémově. Taková místa naše Církev velmi potřebuje. Prioritní je tady pro nás vytvořit potřebné zázemí, jak duchovní, tak i materiální, tedy aby poutníci měli kde přespat. S Boží pomocí na tom podle možností pracujeme, věřící nám pomáhají i finančně, jeden pokoj pro hosty je dnes již vybaven a další dva se připravují.