ČLÁNKY


Rozhovor s biskupem Jáchymem,
igumenem Monastýru sv. Gorazda

Únor 2009


1. Vážený vladyko, ve Vašem životě se v posledních týdnech a měsících hodně změnilo. Jak se změnil Váš život a práce v církvi, když jste byl navržen, zvolen a posléze ustanoven pomocným biskupem olomoucko-brněnské pravoslavné eparchie?

Samozřejmě cítím větší odpovědnost. Přestože jsem ve funkci biskupa jen pár dní, a přestože nejsem biskupem eparchiálním, vnímám, že jsem, řekněme, více na očích, a mé nedostatky budou pro okolí o to viditelnější. Z toho zákonitě vyplývá, že si člověk ještě intenzivněji než dříve uvědomuje, jak je vzdálen ideálu a má obavy, aby svými slabostmi nepohoršil. Navíc se mé srdce stydí, jak zpívá jeden známý písničkář, po tom všem co jsem během svěcení prožíval. Vladyka Kryštof i vladyka Simeon, duchovní i věřící mi velmi pomáhali, vnímal jsem jejich velkou podporu, bez které by to pro mě bylo velmi těžké. Všem za to moc děkuji, i za bezchybnou organizaci a za krásné dary. Co se týká změn v mém každodenním životě, ty jsem zatím nestačil zaregistrovat, doposud jsem se věnoval hostům, kteří na svěcení přijeli ze zahraničí, s vladykou Simeonem budeme o mých povinnostech hovořit později.

2. Často se mluví a píše o tom, že lidé v naší zemi - a čím dál více také na Moravě- jsou k otázkám víry lhostejní. Na druhé straně však někteří sociologové a komentátoři poukazují na to, že i když je patrný odklon od tradičních církví, mnoho lidí se zajímá o "duchovno" a usilují s pomocí nejrůznějších metod o nějakou formu duchovního růstu. Jak vy osobně vnímáte náboženskou situaci na Moravě?

Myslím si, že tento problém mají spíše jiné tradiční církve, dle statistik pravoslavných přibývá, i když jistě velkou roli v tomto hrají věřící, kteří k nám přijíždějí z okolních pravoslavných zemí za prací. V naší zemi mají mnozí vůči tradičním církvím předsudky, jistě i díky zkušenostem z tisíciletého působení římsko-katolické církve u nás, které mělo své stinné stránky, ale asi i z neochoty poctivě duchovně na sobě pracovat. My se ale můžeme hlásit ke své církevní historii a ke své misijní koncepci v duchu cyrilometodějského odkazu. Působil jsem dlouho v Rusku, tam mají lidé k pravoslavné církvi velkou úctu, přestože ji komunisté po mnoho desetiletí hanili. V ruských dějinách vždy církev působila státotvorně, pozitivně, chránila zájmy svého národa a morálně obstála i ve chvílích velkých zkoušek. Stejný vztah k pravoslavné církvi jistě každý zaregistruje i při návštěvách Rumunska, Srbska či Řecka. Je nutné vytvořit jasnou misijní koncepci směrem k české společnosti a usilovat o její realizaci, přitom mít i koncepci duchovního života uvnitř naší Církve, aby se lidé utvrzovali v pravoslavné tradici, aby více vnímali svou pravoslavnou identitu, tu skutečnost, že patří do velké rodiny pravoslavných církví, a že naše víra je vírou svatých apoštolů a naší původní národní vírou.

3. Celkové společenské klima se nějakým způsobem odráží na situaci v pravoslavné církvi na Moravě. V čem spatřujete hlavní problémy života církve na Moravě a jak byste navrhoval je řešit?

Vladyka Simeon a před ním i vladyka Kryštof na Moravě udělali velký kus práce, problémů je však stále mnoho a my na nich můžeme růst, pokud se k nim postavíme s pokorou. Na vladykovi Simeonovi obdivuji jeho lidskost, to by jistě měl být základ pro vše co děláme. Často vznikají situace, kdy se necháváme příliš unášet materiálními starostmi, řešíme finance, dotace, no a vladyka do toho vstoupí pastýřským slovem a vede nás v první řadě ke vzájemné lásce, poukazuje na Pána, Který má vše ve svých rukách a ke Kterému máme společně směřovat. Úplně stejně jednal duchovník Trojice-Sergijevy lávry otec Kyrill Pavlov, když vznikaly rozepře nebo se něco řešilo, stále dokola bratry nabádal, aby chránili vzájemnou lásku. To je jistě nejpodstatnější, pokud budeme zapomínat na cíl našeho života a na smysl naší práce, vše je marné a z Církve vytvoříme nějakou firmu či lidskou organizaci. Pokud mezi námi nebude láska, je naše práce marná. Duchovenstvo by mělo jít příkladem, měli bychom v první řadě usilovat o dobré vztahy mezi námi duchovními, to samo o sobě bez našeho přičinění nebude. Snad bychom se mohli častěji scházet - nejen na schůzích, ale i na několikadenních setkáních třeba ve Vilémově, alespoň dvakrát do roka, abychom se více sblížili, poseděli spolu a popovídali si. Musíme žít jako jedna rodina, ve které její členové chtějí být spolu, chtějí se spolu modlit, jezdit společně na moravské každoroční poutě. Třeba vloni bylo v Mikulčicích z Moravy snad jen pět kněží, to je velmi zarážející a smutné, přitom pouť děláme v sobotu, takže nikoho neomezujeme ani v pracovní den, ani o nedělích, kdy všichni sloužíme na svých farnostech. Ve společné modlitbě se upevňuje vzájemná láska, zanikají nesfáry a Sám Pán pak vyřeší mnoho problémů, když Ho o to společně prosíme. To pak pozitivně ovlivní i atmosféru celé naší eparchie. Silnější a vyzrálejší farnosti by měly ve všech směrech mateřsky pomáhat farnostem novým, slabším, nestarat se jen o sebe, nevytvářet ze své farnosti fikci něčeho soběstačného, ale vnímat Církev poněkud šířeji. Pokud u nás bude taková atmosféra, pak i misije navenek bude zřetelnější a silnější, je zde mnoho lidí, kteří Církev milují a chtějí pro ni pracovat.

4. Lidé v církvi se často ptají, jaká je - respektive bude - Vaše role, jakožto pomocného biskupa v rámci Olomoucko- brněnského biskupství. I když je toto řešeno na úrovni eparchiální rady, duchovní i věřící zajímá, v čem konkrétně bude spočívat Vaše práce v nejbližším období a na které věci byste se chtěl - pokud k tomu budete mít požehnání eparchiálního biskupa vladyky Simeona a posvátného synodu, ve svojí biskupské službě soustředit?

To je prosté, jsem vikární biskup a z této funkce se budu snažit plnit to co mi požehná biskup eparchiální, vladyka Simeon. Mám v tomto při své nezkušenosti a při svém mládí velkou výhodu a tudíž bych neměl udělat tolik chyb, jako kdybych byl biskupem s většími pravomocemi. Vladyka jistě moudře rozhodne, které povinnosti na mě může naložit, a které bude řešit on sám. Vladyka Simeon systematicky pracuje například na tom, abychom sloužili ve všech velkých městech, to je jasná perspektiva do budoucna. Na Eparchiální radě se snažíme vytvořit koncepci práce, plánů a nápadů je hodně a záleží na píli a obětavosti nás všech, jestli se uskuteční, s Boží pomocí.

5. Je zřejmé, že naše církev na Moravě vlastně v současnosti nemá a nerealizuje žádný program sociálního nebo charitativního charakteru. Jak vnímáte tuto skutečnost?

Taková činnost je samozřejmě zásadním dobrodiním křesťanů a k církevnímu životu neodmyslitelně patří. Vím, že někteří otcové se dle svých možností zabývají charitou, i když o tom moc nemluví, třeba otec Cristian pomáhá chudým lidem v Rumunsku a vozí jim potřebné věci, nebo otec Josef s brněnskou farností pomáhají lidem na Ukrajině, u dveří otce Petra Nováka stojí letití bezdomovci, i otec Milan Koplík působil v Charitě, ale to jsou aktivity jednotlivců. Nedávno mě napadla myšlenka založit takový náš pravoslavný domov důchodců, ve kterém by mohli důstojně a v modlitbě dokončit běh pozemským životem třeba naši duchovní na penzi a věřící. Je smutné, když vysloužilý kněz musí do světského domova důchodců, ve kterém třeba ani nemusí být možnost návštěvy našich pravidelných bohoslužeb. Nabízí se část prostor přiléhajících k Monastýru ve Vilémově, ale to by se muselo prodiskutovat s monaškami, aby tím nebyl nijak narušen monastýrský život. Samozřejmě je to ale z hlediska eparchiálního moc málo. Je to i o našich možnostech, nejde jen o materiální prostředky, se kterými dnes může pomoci i stát a z evropských peněz předložený dobrý sociální program dotovat, ale vše je hlavně o lidech, kolik lidí u nás bude ochotno se takovou prací zabývat. To se ovšem týká nejen otázky sociální, ale i překládání, vydávání a distribuce literatury, koncepce v ikonopisectví, sponzorství, stavby chrámů ve velkých městech, koncepce misijní, mediální, organizování moravských poutí a tak dále.

6. Církev u nás není homogenním celkem, skládá se z lidí vzešlých z gorazdovské tradice i konvertitů, mnoho věřících není české, resp. moravské národnosti, užívají se tři liturgické kalendáře… Část lidí je konzervativně pravicového smýšlení, jiní smýšlejí liberálně. Národnostní, názorové, vzdělanostní i sociální složení pravoslavné církve na Moravě je a bude zřejmě i do budoucna pestré. Co by dle Vašeho názoru bylo dobré udělat, aby všichni ti různí lidé v církvi více komunikovali a více spolupracovali navzájem?

Ano, naši duchovní i věřící jsou z různých národnostních tradic, Rumuni, Rusové, Srbové, Řekové, je i mnoho českých konvertitů z jiných náboženství, z toho občas vzniká jistá nejednota. Takové je ale pravoslaví, v národních zvycích není uniformní. Myslím si, že se musíme snažit poznávat naši víru, to podstatné v ní chránit, pěstovat a nedopustit odklonění. A to co je druhořadé a u věřících z jiných kultur jiné s láskou tolerovat. Pokud budeme poznávat a chránit naši pravoslavnou tradici a pokud přitom budeme mít lásku ke všem v Církvi, pak v tomto nevidím problém. Je to hodně i o naší pokoře a sebereflexi. Když jsem jezdíval na ostrov Valaám na sever Ruska, igumen Monastýru otec Pankratij mi říkal, že kvůli éře komunismu byla monastýrská tradice na Rusi vyhlazena a on proto každý rok jezdí na Atos, aby se učil monastýrským zvyklostem a postupně je přenáší do své komunity. V tomto chování vidím velkou moudrost a pokoru. Otec Andrej Kolomacký znal velmi dobře svatého Gorazda a sám v jednom ze svých dopisů zdůrazňuje, že životním úkolem a touhou novomučedníka bylo včlenit naši Církev mezi ostatní pravoslavné církve tak, aby v zásadních věcech nikdo časem nemohl najít nejmenšího rozdílu. Samotný vladyka i svůj Sborník v předmluvě nazývá pouhou prozatímní pomůckou a plánuje postupné zdokonalování a doplňování textů. Mnozí naši duchovní v tomto směru velmi pečlivě pracují, ale také dosti nejednotně a nekoordinovaně, což je velká škoda a není to dobré. V otázce kalendária, na kterou se ptáte, musíme jednat velmi citlivě, s láskou a trpělivě. Nesmíme dopustit, aby nás tato záležitost rozdělila nebo aby zapříčinila nesváry. Lidé musí pochopit podstatu problému a s radostí, sami od sebe přijat případné změny. Víme, že se ohledně slavení Paschy již podruhé za sebou jasně vyjádřil náš nejvyšší orgán - církevní Sněm, jako biskup Sněmu podřízený to nemohu a nechci odlišně komentovat. Jistě není normální, že na jedné farnosti začíná Strastný týden a na farnosti o pár kilometrů dál jedí vajíčka a volají Vstal z mrtvých Kristus! Taková situace, tedy co se slavení Paschy týká, nemá obdobu v celém pravoslavném světě, to je realita. Slyšel jsem, že se letos ve slavení Paschy sjednotila i michalovská eparchie, je ale nutné postupovat velmi citlivě. Jistě všichni věřící touží po tom, abychom tento hlavní církevní svátek, Svátek Vzkříšení Kristova, oslavili společně, jako jedna rodina, navíc i společně s pravoslavnými křesťany na celém světě, v den, kdy si po chrámech všichni rozvážejí zázračný Blahodatný Oheň z Jeruzaléma. Ještě jednou ale zdůrazňuji, tato otázka se musí řešit postupně, nenásilně a s citem, duchovní by měli věřícím vše trpělivě a s láskou vysvětlovat, abychom to s radostí a vědomě přijali, jak to vyjádřil i Sněm. V takovém jednání je nám vzorem náš vladyka, který svůj pohled na tuto záležitost nikdy násilně neprosazoval. Jasný je ve všem náš hlavní a jediný cíl, vést všechny nám svěřené lidi v lásce ke Kristu, ke spáse.

7. Morava jakožto součást České republiky je dnes součástí Evropské unie a globalizovaného světa. Lidé, zejména mladí, mnoho cestují. Častý je fenomén stěhování lidí za prací. Tyto trendy a jevy, které budou zřejmě v příštích letech narůstat, přinášejí řadu otázek a výzev pro současnou pravoslavnou církev i pro řadu farností. Myslíte, že církev na Moravě dokáže na tyto otázky a výzvy adekvátně reagovat? A pokud ano, jak?

Je to tak a musíme vytvořit jasnou koncepci do budoucna, abychom vyšli lidem vstříc, abychom všem našim věřícím dali zřetelně najevo, že u nás mají svůj domov, ať už jsou jakékoliv národnosti, české, rumunské, ruské či řecké. Na jednu stranu fenomén stěhování národů přináší mnoho problémů a je na něm jistě cosi nezdravého, v konečném důsledku nás všechny ale může obohatit, pokud se k němu správně postavíme. Musíme o tom diskutovat všichni společně, každý má své zkušenosti, hlavně pak duchovní z oblastí, do kterých přijíždí lidé ze zahraničí za prací. Zásadní je v tomto jistě otázka bohoslužebná a v ní nevidím žádný neřešitelný problém. Jazyky český i církevně slovanský jsou v naší tradici a jsou pro všechny zde žijící přijatelné, myslím, že v této otázce by měl každý kněz vycházet vstříc potřebám svých farníků, každý má ve své farnosti jinou situaci. Zažil jsem bohoslužby třeba v mnohonárodnostním monastýru v anglickém Essexu, kde je jazyková otázka během bohoslužeb velmi citlivě a vkusně vyřešena, ale jistě, že u nás musí dominovat čeština, ta nás sjednocuje a rozumí ji všichni, kteří žijí či pracují v naší zemi. Mimochodem to mi radili i otcové z Trojice-Sergijovy lávry, kteří nedávno přijeli na biskupské svěcení, sami na Rusi chrání církevní slovanštinu, v duchu odkazu svatých věrozvěstů mi ale u nás v našich podmínkách doporučovali češtinu. V tomto smyslu touží třeba i mnozí Slováci na západě Slovenska logicky po slovenštině, někteří otcové tam ale, při vší úctě k jejich pastorační práci a zbožnosti, káží rusínsky a slouží pouze církevně slovansky. Na východě je to pochopitelné, ale tady jsou na západě a slouží jakoby jen pro přistěhovalé Rusíny. V monastýru jsem měl vždy češtinu jako hlavní bohoslužebný jazyk a věřící z východu byli rádi, když jsem jim pronesl některou ektenii církevně slovansky, což českým věřícím nikdy nevadilo, právě naopak, Liturgii dobře znají a ekteniím rozumí. Pravdou ale je, že co se bohoslužeb týká v tom širším slova smyslu, je před námi ještě velký kus práce, měli bychom ji ale nějak lépe zkoordinovat.

8. Byl jste zvolen pomocným biskupem Olomoucko- brněnské pravoslavné Eparchie a mnoho lidí svým hlasováním vyjádřilo, že do Vás vkládají naděje a přání ohledně zlepšení života a celkové atmosféry v církvi. Myslím, že všichni tito lidé se dnes za Vás a za Vaši službu modlí. I když Vás znám již léta, a vím že jste velmi skromný člověk, dovolím si na závěr částečně osobní otázku; Co byste si přál, aby se mezi námi, pravoslavnými věřícími lidmi - duchovními a věřícími - tady na Moravě v dohledné době změnilo? Je to něco, za co se můžeme modlit spolu s Vámi?

Naštěstí to není o mně, záleží na nás na všech, ať už jsme v jakékoliv církevní služebnosti. Jeden člen Církve třeba někde v ústraní hřeší a trpí tím celé církevní tělo, jiný se nenápadně na konci chrámu s pokorou modlí a Bůh nám všem díky tomu posílá požehnání. Všichni musíme duchovně pracovat a zápasit o spásu. A musíme se učit vzájemné lásce, od svatých Otců víme, že to jde nejlépe, když se za sebe budeme vzájemně modlit. Když se budeme vnímat nejen fyzicky, ale zajímat se o sebe navzájem, zajímat se o radosti i trápení, nemoci a těžkosti těch druhých.

Děkuji Vám za rozhovor.