ČLÁNKY


Anzerská Golgota


Přes tisíc kilometrů severně od Moskvy, na souostroví v Bílém moři, se nachází věhlasný Solověcký monastýr. Vzdálenost tohoto místa od světských středisek přilákala horlivce mnišského života, ctihodné Zosimu, Savvatije a Germana, kteří založili v polovině patnáctého století na Velkém solověckém ostrově poustevnu.
Každým rokem se bratrstvo mnichů rozrůstalo a ke konci šestnáctého století se monastýr stal nejsilnější tvrzí pravoslaví ruského severu. Začali ho navštěvovat mnozí poutníci, připlouvali kupci a řemeslníci, a proto monaši, toužící po životě v osamění, vybírají ke svému duchovnímu zápasu nejsevernější a nejvzdálenější ze všech solověckých ostrovů - Anzer.
V sedmnáctém století se na Anzeru usídlili poustevníci, žáci ctihodného Eleazara a založili Skit Svaté Trojice. O něco později, na počátku osmnáctého století, se ve střední části ostrova světu zjevila druhá Golgota se skitem, který založil ctihodný Jób, duchovní otec rodiny cara Petra I.

Ctihodný Jób se narodil v Moskvě roku 1635 za vlády cara Michala Feodoroviče a byl ve křtu nazván Janem. Jeho otec, jerej Jan, svého syna vychovával ve zbožnosti a skromnosti a po dosažení zralého věku byl mladý Jan vysvěcen na kněze. Vedle kněžského modlitebního pravidla každý den plnil i dlouhé pravidlo mnišské, a tak, ačkoliv působil ve světě, již tehdy žil jako monach. Modlíval se po celou noc až do rozednění, každý den sloužil Božskou Liturgii, a jelikož měl překrásný hlas, zpíval často i ve sboru. Svědectví o neobyčejné zbožnosti otce Jana do jeho chrámu přivádělo mnohé věřící, on věděl, jak s každým z nich promluvit. Starší učil neustávající modlitbě, mladé poučoval o nebezpečí vášní, rodičům vysvětloval, jak mají v bázni Boží vychovávat své děti.
Přestože se otec Jan stranil lidských pochval, zvěst o jeho moudrosti a dobrodiní se donesla až k carovi Petrovi I. Podle carského rozhodnutí začal otec Jan sloužit ve dvorním chrámu a zanedlouho se stal duchovníkem celé carské rodiny. Získal tímto ještě více možností pomáhat trpícím, často navštěvoval vězně, dával peníze zadluženým. Stal se ve městě natolik oblíbeným, že byl nucen navštěvovat nuzné a vězněné jen v noci a později jim pomáhal jen prostřednictvím svých známých, aby se takto vystříhal nezdravého lidského chválení. Neočekávaně však přišla doba těžkých zkoušek.
Otec Jan do svého domu přijímal každého, se všemi besedoval a podle potřeby každého zpovídal. Jednou u otce Jana činil pokání i známý zločinec Gryška Talický, jenž měl nekalé úmysly proti imperátorovi. Otec Jan přes carovo důrazné naléhání odmítl prozradit, co mu Talický na zpovědi řekl, chránil zpovědní tajemství. Panovník se velmi rozhněval a velel otce Jana odeslat do dalekého Solověckého monastýru a postřihnout ho tam na monacha. Roku 1701 starec poslušně odjíždí na určené místo a v témže roce pokorně přijímá mnišský postřih z rukou igumena monastýru, otce Firse, vidíce v carském rozhodnutí Boží řízení. Dostává nové mnišské jméno Jób. Pod duchovním vedením starce Jóny monach Jób svědomitě plní všechny monastýrské práce a během krátké doby se stává v Solověckém monastýru uznávaným duchovníkem. O výši duchovního života otce Jóba se brzy dovídá i sám imperátor, a jelikož byl již dříve ujištěn o starcově nevině, žádá ho, aby se navrátil ke dvoru. Otec Jób však cara prosí o svolení zůstat na ostrově a s požehnáním igumena monastýru roku 1702 odplouvá do odlehlého Skitu Svaté Trojice na ostrov Anzer. Ve skitu opět všem slouží jako poslední, jelikož sám sebe považuje za začátečníka, přitom čte každý den plné mnišské pravidlo. O rok později se otec Jób stává představeným Trojického skitu, jeho bratrstvo se rozrůstá do třiceti monachů. Roku 1710 igumen Solověckého monastýru Firs postřihává otce Jóba do Velké schimy a dává mu nové jméno Iisus. Jeroschimonach Iisus často odchází ze skitu do poustevny na úpatí hory, která se dnes nazývá Golgota, aby se v ní zcela oddával modlitbě.
18.června roku 1712 během noční modlitby najednou ve své poustevně otec Iisus uzřel neobyčejnou záři, zjevila se mu Přesvatá Bohorodice se svatým Eleazarem Anzerským. Starec se zbožnou bázní povstal a poklonil se až do země, přitom uslyšel hlas Bohorodice:"Tato hora se bude od nyní nazývat druhou Golgotou, bude na ní zbudován velký kamenitý chrám Ukřižování mého Syna a Pána a vznikne tvůj skit, ve kterém budou ještě dva tvoji učedníci, schimonach Matouš a monach Makárij. Skit se bude nazývat Ukřižování, přijde k tobě mnoho monachů a bude oslaveno Boží jméno. Já sama budu horu navštěvovat a zůstanu s Vámi na věky". Po těchto slovech vidění pominulo, ale ihned bylo shora slyšet druhý hlas:"Osvěť horu Golgotu a vyzdvihni na ní kříž!"
29.června, na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla, starec Iisus se svými žáky Matoušem a Makáriem přecházejí z Trojického skitu na horu Golgotu, aby tam posvětili vodu, jíž celou horu pokropili a vyzdvihli na ní kříž. Od této chvíle se začalo vytvářet nové bratrstvo monachů, začal se budovat nový skit, jehož stavbu hmotně podporoval i sám imperátor Petr I. Ctihodný Iisus odevzdal svou duši Hospodinu naplněn radostí v Neděli Pravoslaví roku 1720, předzvěděl přesně den své smrti, přijal Svaté Dary a rozloučil se se svými žáky slovy:"Odcházím ke svému Vládci a Pánu Ježíši Kristu…moje tělo po smrti neomývejte, oblečení na něm neměňte, položte mě do hrobu tak, jak teď ležím a pohřběte mě sami, bez světských lidí…radujte se, moji milovaní, neboť já, ačkoliv od vás tělesně odcházím, duchem budu vždy s vámi".

Ve dvacátém století se anzerská Golgota zbarvila krví bezčetných obětí Solověckého koncentračního tábora, založeného na tomto svatém místě vládou bezbožníků. Chrámy a mnišské kelie byly proměněny na místa strašných muk a utrpení. Své duše zde do rukou Božích odevzdali mnozí pravoslavní křesťané, kněží i biskupové, mezi jinými i svatý mučedník Petr (Zvěrev), arcibiskup voroněžský a zadonský, jenž byl roku 2000 společně s dalšími novomučedníky oficiálně svatořečen Ruskou pravoslavnou Církví.
Vězňové byli strašným způsobem týráni, museli chodit ve dvacetistupňových mrazech jen ve spodním prádle několikakilometrové pochody, jedli zkaženou stravu, nemocní nebyli ošetřováni, těla mrtvých byla nedůstojně házena do hromadných hrobů. Pro ilustraci, jen na anzerské Golgotě v roce 1930 v měsíci lednu zemřelo 135 lidí, v únoru 246 lidí, v březnu 245 lidí…, přičemž Golgota byla jen jednou malou částí velkého solověckého koncentračního tábora.
Solověčtí kati nad hromadnými hroby svých obětí pochopitelně nestavěli ani kříže, ani pomníky, Božím řízením však vedle chrámu na Golgotě, nad jedním z četných hromadných hrobů, vyrostla bříza ve tvaru kříže. Na tomto místě dnes monaši s poutníky slouží dennodenně panychidy za novomučedníky, kteří položili své životy za Krista.
I mnišský život se dnes na tomto svatém místě pomalu obnovuje, představený skitu jeromonach Evlogij spolu s několika bratry opravuje zdevastovaný chrám i skitské budovy. Kvůli obzvlášť surovému způsobu života však v tomto skitu vydrží jen nemnozí, podle tradice z dob ctihodného Iisusa totiž po celý rok monaši drží přísný půst. Vždyť žijí na ruské Golgotě.

Životopisy anzerských světců svědčí o tom, že toto místo se nachází pod zvláštní ochranou Přesvaté Bohorodice. Na Její přímluvy i na přímluvy novomučedníků, kteří na ruské Golgotě položili své životy za Krista, nechť smiluje se Hospodin Bůh nad námi, kteří ctíme jejich svatou památku.

biskup Jáchym