ČLÁNKY

Je možné rehabilitovat Stalina?


I v dnešní době se můžeme setkat se snahou omlouvat zločiny J.V.Stalina, a ať už je to zapříčiněno neinformovaností nebo silou dnes již přežité ideologie, ve které byli někteří formováni, jistě bychom se na tuto zřetelnou osobnost ruské a světové historie měli dívat pravdivě a střízlivě. A jelikož poměrně často narážím na toto téma v různých rozhovorech, rozhodl jsem se zde shrnout alespoň základní informace o době a působení jmenovaného sovětského vůdce – nechť to je i na památku nesčetným obětem, novomučedníkům naší Církve.

Obhájci Stalina například tvrdí, že nepronásledoval Církev, ba dokonce že ji chránil a bránil ničení svatyní. Poukazují například na části dokumentu komunistického vedení vytržené z kontextu ze 16. srpna 1923 (č.dok. 30), ve kterých se bolševické ústředí rozhodlo zmírnit proces likvidace chrámů a zatýkání věřících. Pokud ale nahlédneme do daného dokumentu pozorněji, zjistíme, že toto ojedinělé rozhodnutí bylo součástí širšího plánu úplné likvidace Církve v Sovětském svazu, vedení strany se tehdy jen kvůli strachu z kontrarevoluce rozhodlo Církev likvidovat postupně.

Nový dokument bolševického ústředí ze 12. září 1933 (č.dok. 1037/19) již svědčí o kolosálním vandalizmu, v období od roku 1920 do roku 1930 bylo v Moskvě a okolí zcela zničeno 150 chrámů a dalších 300 chrámů bylo přestavěno na dílny, kluby, ubytovny, věznice, nemocnice a polepšovny. I v následujících letech pokračuje ničení chrámů, například v roce 1931 byl na přímý rozkaz Stalina vyrabován a zbořen unikátní Chrám Krista Spasitele (největší chrám v Rusku, velmi bohatě vyzdobený), v roce 1936 byl zbořen chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice na Pokrovce (17. stol.) a další. Monarchistický spisovatel Vladimír Solouchin tehdy napsal: “Zboření Chrámu Krista Spasitele je symbolem ničení a násilí, tím největším ponížením ruského národa“.

Ctitelé Stalina zakrývají oči i nad hrůzostrašnou historií pronásledování věřících, které svým rozsahem a krutostí mnohonásobně převyšuje pronásledování prvotních křesťanů. V roce 1917 bylo v Rusku dle statistiky 54 692 chrámy, 1025 monastýrů, 51 105 kněží, 15 035 diákonů. Ve druhé polovině 30-tých let už byly téměř všechny monastýry zničeny, například v Orle v roce 1930 už nezůstal ani jeden chrám, v Moskvě z 500 chrámů zůstalo v roce 1932 jen 87 chrámů a v roce 1939 zůstalo v celém Rusku funkčních jen asi 100 chrámů. Stejným tempem bylo likvidováno i duchovenstvo. 15. května 1932 Stalin podepisuje „Dekret o druhé pětiletce“ a určuje v něm cíl: „k 1. květnu 1937 musí být jméno Boží zapomenuto na celém území státu“. Formální výslechy, okamžité rozsudky trestu smrti. Roku 1937 bylo zatčeno 136 900 pravoslavných duchovních, z nich bylo 85 300 popraveno, roku 1938 bylo zatčeno 28 300 duchovních a popraveno 21 500, tisíce duchovních bylo zatčeno a popraveno i v dalších letech. Přes tuto neobyčejnou krutost se plán „bezbožné pětiletky“ nezdařil, sovětský vůdce totiž zapomněl na příslib Spasitele: „vzdělám Církev svou a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat 16,18). Při sčítání lidu v roce 1937 se přes všechny snahy ateizace ruské společnosti 57,7 % obyvatel SSSR přihlásilo k víře. Po tomto zjištění pronásledování Církve neskončilo, jen zesláblo, a to také v důsledku světové války, během níž si Stalin uvědomoval, že při obraně země potřebuje obětavou účast celého národa. V tomto období a po válce se otevírají některé chrámy a monastýry. I během války ovšem pokračovalo zatýkání, byl vězněn vladyka Athanasij Sacharov, od roku 1943 vladyka Vasilij Preobraženskij, roku 1944 byl zatčen a umučen archimandrita Serafím Šachmuť a další. V dokumentu NKVD „Práce s nezletilými“ se uvádí šokující informace, že skrze kolonie GULAG (těch bylo v té době 50) prošlo během pěti let 155 506 dětí ve věku od 12 do 18 let, z nichž 68 927 bylo souzeno a 86 579 souzeno ani nebylo.

Od roku 1948 pronásledování duchovenstva opět sílí a pokračuje až do Stalinovy smrti. V této době se navíc systematicky zavírají další chrámy, během posledních let Stalinovy vlády jich bylo zavřeno kolem tisíce. Byl rozšířen i další mýtus o Stalinovi, který měl údajně na sklonku života navštěvovat blaženou matku Matronu. Tato informace ovšem není ničím podložena, blažená Matrona byla stalinským režimem pronásledována, musela se skrývat až do své smrti v roce 1952. Ani v jejím životopise a ani v podrobných dokumentech, ze kterých čerpala komise před její kanonizací, není o návštěvě Stalina žádná zpráva.

J.V.Stalin stál v čele jednoho z nejstrašnějších režimů, který umučil v koncentrácích a popravil milióny lidí, svých vlastních spoluobčanů, pravoslavných křesťanů. Případné snahy ukázat tohoto krutého pronásledovatele Církve a ruského národa jako dobrodince jsou jistě duchovně škodlivé a uráží památku velkého zástupu svatých novomučedníků a vyznavačů. Právě tito lidé, nikoliv jejich pronásledovatelé, nám svými životy ukazují příklad velké lásky k Bohu a k bližním. Když čteme jejich životopisy a svědectví o jejich utrpení a smrti, utvrzujeme se v tom. Ctihodný Simeon, Nový Teolog o úctě k novodobým svatým píše: “Ten, kdo odmítá se vší láskou, horlivostí a skrze pokoru dosáhnout jednoty s posledním ze svatořečených, ale má ve vztahu k němu byť i malou nedůvěru, takový člověk se s ním nikdy nesjednotí a nevstane ani s ním, ani s ostatními dřívějšími svatými, nebude schopen zaujmout s pokorou místo, které mu určil Hospodin“. Dejž Bůh, abychom na přímluvy svatých novomučedníků i my nalezli obecenství s Bohem i s nimi. Abychom nalezli mír v tomto pozemském životě i v okamžiku našeho přechodu do věčnosti, jak ho měli ve svých srdcích i oni.

autor: biskup Jáchym