ČLÁNKY


Krátké životopisy našich svatých otců Cyrila a Metoděje


Svatí Cyril a Metoděj byli rodní bratři a pocházeli z řeckého města Soluně, kde jejich otec byl v první polovině 9. století vysokým hodnostářem byzantského císařství. Metoděj se věnoval původně úřednickému povolání, ale náhle se zřekl úspěšné kariéry a stal se prostým mnichem. Konstantin (později Cyril) si zvolil duchovní stav hned po skončení studií a byl rukopoložen neboli vysvěcen na kněze. Z jejich výborné znalosti slovanského jazyka se soudí, že jejich matka byla slovanského původu a v nejnovější době bulharští učenci dokazují, že též otec těchto našich apoštolů byl Slovan. Vzdělání nabyli oba bratři na řeckých školách.

Konstantin vynikal už od mládí bystrým duchem a zbožností. Při studiu na cařihradském císařském dvoře brzy ovládl všechnu tehdejší učenost a byl za to obdivován svými učiteli, kteří ho obdařili titulem Filosof. Naučil se řadu jazyků, a byl jmenován učitelem na cařihradské vysoké škole. Už tehdy proslul svými vítěznými disputacemi, například se sesazeným obrazoboreckým patriarchou Janem. Když mu bylo 24 let, byl císařem vyslán na misii k Saracénům, kde měl velké úspěchy v disputacích, ale kde se ho také pokusili otrávit, milost Boží však byla s ním.

Okolo roku 860 byl Konstantin spolu se svým bratrem Metodějem vyslán byzantským císařem opět na misijní cestu, tentokrát k Chazarům, kteří žili na východ od Azovského moře a řeky Don. Při této cestě se bratřím podařilo nalézt a vyzvednout z moře ostatky svatého papeže Klimenta I. V chazarské zemi pak vedli rozhovory s Chazary, Židy i Saraceny. Výsledkem bylo to, že chazarský vládce přijal křesťanství za jejich oficiální náboženství.

Na žádost moravského knížete sv. Rostislava pak byli byzantským císařem Michalem III. a patriarchou cařihradským svatým Fotijem posláni, opět jako misionáři, na Moravu. K tomuto úkolu se napřed dobře připravili. Sv. Konstantin sestavil písmena pro slovanský jazyk, přeložil do něho části Písma svatého, které se čtou při bohoslužbách východního obřadu, a přeložili také všechny obřadní knihy: Svatou Liturgii, Večerní, Jitřní, Povečeří, Půlnočnici, Hodinky, Osmihlasník, Velikonoční, Postní a Sváteční bohoslužby, Trebník (pro udílení svatých Tajin čili svátostí) a jiné.

Na Moravě, kam přišli (sv. Konstantin nejspíš v hodnosti biskupa a sv. Metoděj patrně jako diákon) v roce 863, měli velký úspěch; důvodem byla duchovnost svatých bratří, osobní příklad křesťanského života a smýšlení a v neposlední řadě používání lidu srozumitelného slovanského jazyka při bohoslužbách. Latinští kněží sice proti nim sočili, ale marně. Svatí Konstantin a Metoděj si vybrali z moravského lidu brzy vhodné kandidáty pro duchovenský stav a vzdělávali je, aby národ měl co nejdříve kněžstvo z vlastní krve. V r. 867, když už byli čekatelé kněžství dostatečně vzděláni a připraveni, vydali se s nimi na cestu do Cařihradu, aby tam byli rukopoloženi na kněze i biskupy. Poněvadž cesta přes balkánské hory byla velmi obtížná, rozhodli se cestovat do Benátek a odtud plout lodí do Cařihradu. V Benátkách byli nuceni se zdržet delší dobu kvůli státnímu převratu v Byzanci a problémům s dopravou. V těch dnech je tam zastihlo pozvání římského papeže Mikuláše I., který jim psal, že je touží spatřit. Tomuto pozvání vyhověli a odebrali se do Říma, neboť v setkání s římským patriarchou viděli vhodnou příležitost přesvědčit ho o velkém významu národních bohoslužeb, a podaří-li se ho o tom přesvědčit, zbavit se s jeho pomocí stálých intrik, jež proti jejich práci podnikalo latinské duchovenstvo. Než do Říma došli, Mikuláš I. zemřel a jeho nástupcem se stal Hadrián II. (867–872). Ten potřeboval pomoc byzantského císaře Basila I. (867–876) proti mohamedánům, kteří ohrožovali jižní Itálii i Řím, a schválil dílo byzantských misionářů včetně slovanské bohoslužby. Mezitím však svatý Konstantin, jehož velice vysilovaly neustálé zlobné útoky a obviňování latinského duchovenstva, těžce onemocněl. Když nakonec cítil, že se neuzdraví, požádal představeného řeckého monastýru, v němž oba bratří i se svými učedníky za svého pobytu v Římě bydleli, aby mu udělil velký mnišský postřih. Jeho žádosti představený monastýru vyhověl a Konstantin přijal mnišské jméno Kyrillos (Cyril). Před smrtí, vida nebezpečí hrozící vykonanému dílu, prosil svatého Metoděje, aby neopouštěl misijní práci na Moravě, ale aby dokončil brázdu, kterou dosud společně orali. V den zesnutí se modlil se slzami, aby Bůh zachoval moravské duchovní stádce a nato, políbiv bratra i všechny shromážděné návštěvníky, vydechl dne 14. února 869 svou šlechetnou a svatou duši.

V době jeho nemoci byl svatý Metoděj i někteří žáci vysvěceni na kněze. Po zesnutí svatého Cyrila byl pak Metoděj rukopoložen na biskupa a poslán zpět na Moravu s listem, kterým papež Hadrián II. schválil slovanskou bohoslužbu s tou jedinou výhradou, že epištola a evangelium při ní budou čteny ve dvou jazycích, napřed latinsky a pak slovansky. Když se svatý Metoděj vrátil na Moravu, dověděl se, že kníže Rostislav byl přičiněním svého synovce Svatopluka sesazen, zavlečen do ciziny a oslepen. Sám pak byl též zajat a bez ohledu na papežský list latinskými německými biskupy solnohradským, frizinským a pasovským, prohlášen za sesazena a odsouzen do žaláře. Totéž se stalo i jeho učedníkům. Ze žaláře svatého Metoděje propustili až za dva roky, a to na rozkaz papežského stolce, který se tímto svévolným počinem jmenovaných tří biskupů cítil velmi uražen.

Svatý Metoděj poté pokračoval na Moravě s velkým úspěchem v práci; počet slovanských duchovních rostl a lid zanechával pohanských bludů. Přistupoval ke křesťanské víře ne z donucení, ale s láskou.

Domácích cyrilometodějských kněží bylo na Moravě už dvě stě, což samo už svědčí o úspěchu Metodějovy systematické a horlivé činnosti. Do tohoto období patří též pokřtění českého knížete Bořivoje a jeho manželky Ludmily, jakož i cesta Metodějova do Polska, čímž proniklo jeho dílo do Čech i k Polákům. Latinští kněží však slídili za touto činností s netajenou nenávistí. Obžalovali svatého Metoděje v Římě u Hadriánova nástupce, papeže Jana VIII., že uvádí národ na scestí učením, které se nesrovnává s tím, co římská církev vyznává, a že slouží mši svatou v barbarském slovanském jazyku. Jan VIII. vyzval svatého Metoděje, aby se vydal na cestu do Říma ke zjištění, co je na žalobách pravdy. Poněvadž se nástupce knížete Rostislava, Svatopluk, který svatého Metoděje nemiloval pro výtky, jimiž se dotkl jeho nezřízeného života, netajil, že cesta do Říma je nutná, vydal se tam svatý Metoděj bez meškání. Svatopluk však současně poslal do Říma i latinského kněze Vichinga se žádostí, aby byl vysvěcen na biskupa. Svatému Metoději, který byl ve svém smýšlení neoblomný, se podařilo papeže přimět, aby stejně jako již jeho předchůdce schválil slovanskou bohoslužbu. Papež však vyhověl i žádosti Svatoplukově, vysvětil Vichinga na biskupa a ustanovil ho pro Nitru. Tato obojakost papežského stolce byla pro cyrilometodějské dílo zlým znamením.

To si svatý Metoděj ihned uvědomil a podnikl cestu do Cařihradu, kde byl slavnostně přijat císařem Basilem I. a patriarchou svatým Fotijem. Přinesl s sebou opisy slovanských bohoslužebných knih, které daroval císaři, a z učedníků, kteří ho doprovázeli, ponechal v Cařihradě jednoho kněze a jednoho jáhna. Ti pravděpodobně byli určeni, aby se jako misionáři odebrali do Bulharska, nebo, což není vyloučeno, do Ruska, kam patriarcha svatý Fotij v r. 866 poslal prvního biskupa, svatého Michaela.

Po návratu na Moravu se svatý Metoděj cele věnoval překladu do slovanského jazyka oněch částí Písma svatého, které dosud přeloženy nebyly. Neustal, až práce byla hotova, neboť chtěl, aby slovanská církev ještě před jeho smrtí byla vybavena vším, čeho bylo potřebí. Když dílo dokončil, postaral se o vhodného nástupce v osobě svatého Gorazda, jednoho z nejvěrnějších svých moravských učedníků. Naposledy se svatý Metoděj zúčastnil bohoslužeb na Květnou neděli, v dubnu r. 885. Tři dny nato 6. dubna 885 zesnul.

Několik měsíců po jeho zesnutí papež Štěpán V. (885–891) poslal králi Svatoplukovi list, stanovující pro slovanské kněze nepřijatelné podmínky, mimo jiné i zákaz slovanské bohoslužby pod trestem vyloučení z církve (anatéma), a na jehož základě byli Metodějovi žáci vyhnáni z Moravy. List Svatoplukovi odevzdali papežští delegáti: biskup Dominik a kněží Jan a Štěpán. Samým delegátům dal papež písemnou direktivu, aby Gorazdovi, – „jehož se Metoděj opovážil designovat jako nástupce«, zakázali konání bohoslužeb do té doby, dokud osobně nepředstoupí před papeže, aby vysvětlil celou věc. Gorazdův osud byl potom stejný jako ostatních slovansky sloužících kněží – byli vypuzeni z Moravy. Někteří z nich odešli na Balkán, jiní se odebrali do Čech, další se uchýlili do lesních samot, kde žili jako poustevníci a konali bohoslužby lidu, který je vyhledával. Cyrilometodějská církev se udržovala v lidových vrstvách ještě dlouho jako církev lidová a národní, ale úřední církví se stala církev latinská.

Svatí Cyril a Metoděj jsou největšími dobrodinci našich národů. Vždyť získali široké lidové vrstvy láskou pro křesťanskou víru a mimoto učinili slovanský jazyk jazykem bohoslužebným a spisovným. Náš národ měl první ze všech ostatních středoevropských a západoevropských národů svou národní literaturu, zatímco u jiných národů celého tohoto velkého území byly knihy psány v latinském jazyku a byly tudíž pro lidové vrstvy nesrozumitelné a bezvýznamné.

Kníže Svatopluk se domníval, že svůj moravský stát upevní, když se připojí k latinské církvi a když dá – jak to skutečně učinil – svůj stát pod ochranu papežského stolce. Avšak toto jeho rozhodnutí se ukázalo naprosto mylným. Morava se neudržela a těžiště celého národa se přesunulo do Čech, kde se slovanský spisovný jazyk i slovanské bohoslužby ještě nějaký čas udržovaly. Některá česká knížata, jako Oldřich a Vratislav II., se pokoušela cyrilometodějskou církev učinit církví oficiální, jak o tom svědčí skutečnost, že svatý Prokop v r. 1032 za vlády knížete Oldřicha založil slovanský monastýr (klášter) na Sázavě a též snaha knížete Vratislava II. zavést v celém státě slovanskou bohoslužbu. Ale papež Řehoř VII. (1073–1085) se proti této snaze postavil a také z monastýru sázavského byli slovanští mniši v roce 1097, tedy 65 let po jeho založení, definitivně vyhnáni, třebaže monastýr působil v každém ohledu velmi blahodárně. Místo nich tam byli uvedeni latinští mniši benediktinského řádu. Po této události byly všechny slovanské knihy v českých zemích bezohledně a urputně ničeny.

Cyrilometodějské dědictví bylo u nás tvrdě pronásledováno, udrželo se však u Bulharů, Srbů a Rusů, Ukrajinců a Bělorusů, tedy u slovanských pravoslavných národů.

Avšak i pro náš národ, ačkoliv u nás bylo zničeno, mělo svůj veliký význam, neboť tím jsme se přičiněním svatého Cyrila a Metoděje stali křesťany a byli jsme ušetřeni násilného způsobu pokřesťanštění. Duchovní setbu východního a pravoslavného křesťanství v našich národech se již nikdy nepodařilo natrvalo udusit. Mimoto jsme nabyli v období cyrilometodějském takového národního sebevědomí, že jsme alespoň z větší části odolali nebezpečí odnárodnění, jemuž podlehli Polabští Slované. Neštěstím Polabských Slovanů bylo, že vypuzením svatého Gorazda a ostatních cyrilometodějských kněží z Moravy a pak i z Čech bylo znemožněno, aby cyrilometodějská myšlenka a církevní organizace pronikla do jejich země.

Svátek svatého Cyrila se slaví v pravoslavné církvi odpradávna dne 14. února a svátek svatého Metoděje dne 6. dubna, tedy ve dny jejich zesnutí. Jejich společná slavnost se slaví v pravoslavné církvi dne 11. května.

Latinská církev jen nerada trpěla, když její slovanští příslušníci po vydání listu papeže Štěpána V. nadále uctívali soluňské bratry. Papež Jan X. (914–928) v listě z r. 924 zazlíval Chorvatům, že se odvolávají na Metoděje, kterého on, papež, prý v žádné knize mezi svatými nenachází. Papež Alexandr II. (1061–1073) dokonce nazval v roce 1069 svatého Metoděje kacířem.

Přišla doba, kdy v českých zemích i na Slovensku latinská církev památku obou svatých bratří úplně potlačila. V latinských misálech určených pro diecézi olomouckou z let 1499 a 1505 a stejně i v misále pro arcidiecézi pražskou v roce 1522 není o svatém Cyrilu a Metoději už pražádné zmínky. Teprve když v 19. století národní buditelé obnovili jejich památku v našem národě a vznikla obava, že by to snad mohlo vyvolat lidové hnutí ve prospěch pravoslavné církve, a když mimoto se v národě vzmáhal kult Mistra Jana Husa, začala si církev latinská obou světců opět všímat, až konečně papež Lev XIII. okružním listem „Grande munus“ ze 30. září 1880 vyzdvihl – ovšem nevěcně a nevědecky – zásluhy svatých bratří. Tento papež stanovil svátek svatého Cyrila a Metoděje na den 5. července, ačkoliv ten den nijak nesouvisí s jejich životem; stalo se to jedině za tím účelem, aby se jednak latinská církev jevila jako ctitelka svatých soluňských bratří, a potom též aby byl 6. červenec, den umučení Mistra Jana Husa, zatlačen do pozadí.

Dílo svatých bratří ze Soluně mělo nesmírný význam pro celé Slovanstvo. Proto sv. Cyrila a Metoděje nazýváme apoštoly Slovanů, kteří položili duchovní základy slovanskému pravoslaví.



Tropar:


Apoštolům rovní a slovanských zemí učitelé, Cyrile a Metoději, v Bohu moudří, Vládce všech proste, aby všecky národy slovanské utvrdil v pravoslaví a jednomyslnosti, světu pokoj daroval a spasil duše naše. (hlas 4.)

Kondak:


Uctěme posvátnou dvojici našich osvětitelů, kteří nám přeložením Božských Písem otevřeli pramen bohopoznání, z něhož až do dneška hojně čerpáme a blahoslavíme vás, Cyrile a Metoději, kteří stojíte před trůnem Nejvyššího a vroucně se modlíte za duše naše. (hlas 3.)